Rozhovor: Temné stránky spisovatelky Vilmy Kadlečkové

Za poslední rok jsem vyzpovídala několik českých autorek, jejichž knihy ke mně někdy připutovaly náhodou, jindy jsem si je zakoupila na základě recenze. Ano, ještě patřím k těm, co nejen rádi čtou, ale i knihy, které mě zaujmou, kupuji, protože se s nimi nerada loučím... Rozhovory si můžete přečíst na mém blogu o inspirujících ženách. Jednou z nich je bezesporu Vilma Kadlečková, která momentálně slaví úspěchy u čtenářů i kritiky svým Myceliem. Pětidílná sci-fi. Třetí díl už nás čeká v květnu. Od té doby, co jsem se potkaly na natáčení „Tři minuty s...“, což je pořad na podporu české literatury (videa najdete na youtube), tak si tykáme. Otázky jsou dost neformální. Vzhledem k tomu, že nepatřím ke čtenářům sci-fi, tak možná i netradiční...

Vilma Kadlečková na křtu druhého dílu Mycelia.Edith Holá

Vilmo, pentalogii Mycelium jsi začala dávat jasnou podobu po září 2001. Je tvým cílem ukázat knihou, jak je náboženství pořád svým fanatismem schopno zabíjet druhé?

To nešťastné jedenácté září už mám asi přišité na doživotí... Ano, byla to inspirace – ale spíš v tom smyslu, že jsem si poprvé uvědomila, jak daleko jsou lidi schopni kvůli víře zajít. Že to není překonaný relikt z minulosti (Hus, křižáci, dějepis!), ale obrovská síla, se kterou i dnes musíme počítat. Nevyděsili mě teroristi, nýbrž moje vlastní naivita. Do té doby jsem byla upřímně přesvědčená, že když budeme dost laskaví a tolerantní, domluvíme se naprosto s kýmkoliv. Tehdy mi poprvé došlo, že bychom to s tou vstřícností případně mohli i... přehnat.

Na facebooku se tví čtenáři rozhořčují, že tě nějaký kritik napadl za antisemitimus a xenofobii. Také nechápu. Z Mycelia jsem nic takového nevyčetla.

Myslím, že to je takový pavlovovský reflex. Člověk vidí nálepku "9/11", v hlavičce mu naskočí "aha, Západ versus muslimové", čili "mimozemšťani jsou asi podaní jako ti zlí a my jim vnucujeme naše hodnoty a vůbec, čímž pošlapáváme jejich identitu a nerespektujeme kulturní odlišnosti – ano, tak to máme jednu xenofobii a málo multikulti, to bude určitě ideologicky závadné." Jenže Mycelium o ničem takovém není. Ano, jsou tam mimozemšťani; náboženství vážně žerou (ovšem připomíná spíš mezoamerické kulty než islám); ale nikdo s nimi nebojuje, nikdo jim nic nevnucuje a nikdo ani neříká, že jsou "ti zlí". Pozemšťané jim ustupují naprosto ve všem – jenže tahle bezmezná tolerance vede ne k respektování, ale k ignorování odlišností.

Jak se k tobě staví autoři sci-fi muži, kterých je více? Neštve je to, že je čtená a kupovaná právě kniha od autorky? Literatura u nás se přece pořád rozděluje na spisovatelé a… autorky - ženy.

Jsou lidi, kteří tohle hrozně řeší. Na webu Mycelia (mycelium.argenite.org pod záložkou "ohlasy") shromažďuju odkazy na recenze. Jeden recenzent (muž) pochvalně napsal, že moje psaní je "velmi mužské", jedna bloggerka (žena) mi naopak vyčetla, že píšu "příliš žensky". Mně samotné je to jedno. Vždycky mě bavila spíš témata, která jsou univerzálně lidská než typicky ženská (koneckonců, i proto píšu sci-fi). Kladu důraz na psychologii a vztahy (což se bere jako atribut ženského psaní), ale zároveň mám ráda, když má kniha logickou stavbu, zápletku a děj (což prý ženské obvykle ignorují). Tak si z toho vyber!

Nedávno jsi měla mimo Prahu besedu s dalšími autory sci-fi, která se jmenovala Sex s mimozemšťany. To je marketingový tah? Nebo opravdu řešíte tuto otázku?

Celá sci-fi stojí na otázce "Co by bylo, kdyby". Koho baví sci-fi, toho baví i rozvíjení všemožných potrhlých nápadů a domýšlení jejich důsledků pro nějakou postavu či celou společnost. Neřekla bych, že to "řešíme" - ani nejsme ufologové ani záhadologové, abychom na mimozemšťany doopravdy věřili - ale bavíme se tím rádi.Tohle bylo autorské čtení v liberecké čajovně, a v podobném duchu to budeme opakovat ještě tuto sobotu v Praze na Pragoffestu, tak kdo to chce slyšet, může se zastavit!

V jednom rozhovoru říkáš, že mimozemšťané v tvé knize jsou temné stránky lidí. Ztotožňuješ se s tím, že člověk má znát svůj stín, své temné stránky a pozvat je na světlo?

"Temná stránka" – to je takový oblíbený obrat, když se probírá psychologie... Mě tyhle jungiánské archetypy baví a Stín je vůbec nejlepší materiál na drama, takže v Myceliu se to samozřejmě vynoří taky. Össeané a jejich rituály mají pro hlavního hrdinu velkou přitažlivost a ve skutečnosti ho přesně k těmto "temným stránkám" vlastního já přivedou... Koneckonců, třetí díl to má přímo v názvu: "Pád do temnot". Ještě bych ale ráda podotkla, že s tou "tmou" a "světlem" je to samozřejmě ošemetné: křesťanská mystika přiřazuje "světlo" všemu božskému a dobrému a "tmu" ďáblovi a zlu, takže člověk má tendenci vidět ve "tmě" něco ošklivého; ale já to beru spíš v tom starším, antickém smyslu: "světlo–Apollón–rozum" versus "tma–Dionýsos–emoce". Čili když v prvním dílu hlavní hrdina napíše na zeď u svého domu úryvek össenské modlitby – "Nechť ke mně přijde tma" – myslí tím spíš něco jako "dejte mi teď všichni pokoj, chci se teď soustředit a ponořit do svého nitra a dostat se až k nejhlubším emocím." Není to žádná satanistická mše :–)

Křesťanská mystika starých mnichů to spíš viděla jungiánsky. Vytáhnout všechny potvůrky v sobě do světla, prohlédnout si je a přestat se jich bát. Tam, kde je strach a lži, tak je i zlo. Máš tuhle schopnost přiznat sama sobě, že za tím, co takzvaně uděláš jako dobré pro druhé, může být i třeba nějaký postranní úmysl. Temné stíny jsou často právě tam, kde to na nevypadá, kde na ně není vidět... právě v tom takzvaném dobru...

Ono je to hlavně asi potřeba brát trochu s nadsázkou - "temnota" a "světlo" jsou prostě metafory. Každý dobrý skutek člověk dělá za účelem "zisku" v podobě příjemného pocitu, takže vytahování "temných motivů na světlo" může provozovat donekonečna, vždycky nějaké najde. Ve skutečnosti si trochu těch "temných hnusných stránek" radši nechám a budu je pečlivě opatrovat, protože kdyby měl člověk v nitru uklizeno krásně jako mnich, už by neměl o čem psát:-)

V podstatě každý umělec tím pádem má své umění tak trochu jako vylévání temných stínů. Jemu se uleví, ale co čtenář?

Ále, čtenáři přece taky! Když to umělec vytáhne na světlo za něj! O tvé knížce to lidi v komentářích přece říkali: že v tom našli podobnost se svým osudem a přineslo jim úlevu, že to zaznělo nahlas. Co se snažím říct - i umělec má jen omezené množství traumat, a když se ze všech vypíše, o čem bude psát pak? Nějaké to drama člověk potřebuje a měl by si ho opatrovat - asi jako kompost na zahrádce

S jakou temnou stránkou ses v sobě prala a dnes už ji klidně pozveš dál na kafe nebo čaj a zasměješ se tomu, že jsi taková?

Lenost! A hrůza z telefonování! Moje temná stránka je v Myceliu přesně popsaná - jako Pinky :-) Žiju v permanentní hrůze, že budu někomu na obtíž, že se dost nezavděčím, že jim budu vadit. Když mám prezentovat sebe a svou práci, tak se úplně sesypu - což je dobře vidět v těch Třech minutách s..., tam jsem byla tak nervózní, že jsem nedokázala dokončit jedinou větu. Mám hrůzu z telefonování a jsem schopná to odkládat ne den dva, ale celé MĚSÍCE. Pinkertina z Mycelia je přesným odrazem mého špatného já... Občas nad tím zvítězím, ale je to jako bojovat s mořem: vlna na chvíli couvne, ano, člověk dobude trochu území, říká si - "teď bude všechno jinak", a prásk ho, už je tu další vlna zpátky...

O PSANÍ

Vilmo, jak se taková tlustá sága píše při práci, dětech, domácnosti? Sama se ztrácím v 250 normostranách a občas zjistím, že jsem stejné postavě pohřbila tátu a v jiné části žije nebo utekl do zahraničí, v případě pěti dílné ságy musíš mít systém, ne?

Rozhodně mám tuny poznámek kolem...

Máš je na papírkách nebo už u tak rozsáhlého díla systematicky v počítači?

Obojí. Reálie spíš v počítači. Rukou píšu nerada; chodila jsem na střední ekonomku a od té doby jsem zvyklá psát na klávesnici všemi deseti, a proti tomu je ruční psaní tak strašně pomalé, že mě příšerně rozčiluje. Papírky jsem používala, když jsem vymýšlela, jak půjdou jednotlivé události v románu za sebou: měla jsem scény na kartičkách a šíbovala jsem s tím v obýváku na podlaze.

Jak to máš připravené pro další dva díly? Předpokládám, že budou zase rozsáhlé. Jak vypadají takové poznámky? Chaos nebo systém?

Píšu metodou "sněžný pluh" Na začátku chrlím scény, které mě baví nejvíc, a to chaoticky a bez ohledu na nějakou návaznost. Sypu je do jednoho souboru, a neobtěžuju se nějakými úvody a řečmi kolem: prostě začnu rovnou líčit situaci či psát dialog, který mě k tomu napadá. Když takových útržků nasněží dost, aby bylo s čím pracovat, začnu konstruovat návaznosti, aby to drželo pohromadě i logicky; a teprve když je zhruba jasno, odkud kam to musí dospět, aby to mělo hlavu a patu, vezmu to od začátku a systematicky (zkrátka uhrabu tím sněžným pluhem): co někde trčí navíc, to jde pryč, a kde něco chybí, tam se to musí dosypat, takže dopisuju spojovací scény, aby se po cestě dalo hladce dojít od začátku na konec. Tahle metoda člověku ušetří psaní zbytečností: když je totiž vidět, že návaznost je jasná, není potřeba přidávat žádnou vatu. Opačné metodě (totiž začít psát pěkně od začátku a postupně se propracovat k tomu, co mě zajímá) se radši vyhýbám, protože při ní má člověk vždycky pocit, že než dojde na věc, musí napřed tohle a támhleto vysvětlit, načež se mu stane, že napíše spoustu textu, který by tam nakonec ani nemusel být. Pak zažívá vnitřní boje, když to má vyškrtat. Je mnohem pohodlnější vůbec to nepsat.

Máš přesné detailně propracované biografie postav?

To vzniká průběžně - vždycky když něco potřebuju, tak si to domyslím. Většinou zmínku o minulosti napřed napíšu do textu, když se tam zrovna hodí, a pak přemýšlím, kdy a jak se co muselo stát, aby to nějak rozumně do sebe zapadalo...

A nestane se ti právě, že se to pak nehodí k tomu, co prožila postava dříve - třeba v dětství?

Neříkám, že tam nemůžu mít chyby – ale samozřejmě se snažím, aby to drželo pohromadě. Zázemí postavy nikdy nevymýšlím tak, že bych si sepisovala "události", které tu postavu potkaly - spíš se to nabaluje na nějakou jednotící emoci; prostě třeba máš "pocit křivdy" (což je v Myceliu jádro vztahu hlavního hrdiny, Lucase, k jeho otci), a všechny relevantní události z jeho minulosti s tím pak nějak souvisejí nebo se kolem toho točí. Určitě měl i spoustu jiných zážitků, ale ty prostě do toho emocionálního vzorce nezapadají, tak se nechají stranou.

Ono to asi není tak odlišné od "tvé" metody - když si vezmu „Cestu k mým matkám“, tak je tam taky ústřední problém, a k tomu "nahrnuté" veškeré relevantní události. Další zážitky se prostě vynechají, protože nejsou "k věci"...

Jasně autor si vybírá, co čtenáři zpřístupní, co se mu hodí pro rozvinutí zápletky. Moje kniha byla autobiografická, víceméně jsem pozitivní vzpomínky neměla. Hrdina Mycelia Lucas snad nějaké má?

Ale ano; jenže odkryjí se až ve chvíli, kdy se ten vztah změní.

Lucas Hildebrandt zatím promluvil dvakrát nebo třikrát o matce, ale vlastně ji nezná. Umřela mu ve třech nebo čtyřech letech. Přesto řekne větu: „Sestra má na stěně obrazy stejné jako měla matka."

Myslím, že někde také říká: „Sofie je iracionální po matce“. On ji má trochu za blázna – ví o ní, že to byla amatérská horolezkyně a zemřela, když když v bouřce jen tak z hecu lezla po skále. (Po pravdě řečeno, dodatečně se ukáže, že to bylo trochu jinak). Matka vystupuje v retrospektivě ve třetím dílu. Je tam scéna, kdy se rozhoduje, že odjede ze Země – a jedno ze svých dětí tam nechá. 

On ji tedy musí znát jen z vyprávění sestry, ne?

Sestra toho o ní taky moc neví - té bylo šest. Otec ale tak trochu udržoval matčinu památku – zachoval její dům, kde se s ničím nesmělo hýbat.

Aha, zase ten otec... Kde si vzala k němu předlohu?Ta kapitola, kde je na návštěvě sestry, která zůstala bydlet v otcově domě a on ho tam slyší, jeho ponižující tón, pohrdající věty i po tolika letech od jeho smrti, je opravdu síla.

Ve skutečnosti je Giles Hildebrandt vytvořený podle jistého pana docenta, kterého jsem měla na VŠ na jeden ne úplně oblíbený předmět. Ale spoustu věcí si samozřejmě domýšlím, trochu je to zkombinované s "The Battle Hymn of The Tiger Mother"...Prostě čínské metody :-)

Asi nejen čínské. Takovéto týrání z přesvědčení, že dělám pro své dítě dobro, se najde všude.Vilmo, kde si vzala tu pětku? Pět dílů, pět drog k osvícení?

To tak nějak samo vyplynulo. Asi je to nějaké vesmírné vnuknutí! Pětka je takové stabilní pěkné číslo, něčím je mi sympatické... holt asi už hodně dlouho nechodím do školy :–)

Tu první drogu - čaj gömeršaül - bych sem tam uvítala. Vyplavit všechny potlačené emoce, paráda. Ale chápu, že se to dalo zneužít, viz Lucasův otec...

Tohle je vždycky dvojsečné – když člověk použije nějakou drogu rozšiřující vědomí, je to mystický zážitek, nebo jenom následek otravy? V Myceliu to beru tak, že gömeršaül byl pro spoustu lidí příjemný a pomohl jim se emocionálně "otevřít", ale Lucas (hlavní hrdina Mycelia) to vyloženě nenávidí, protože to bere jako útok na vlastní integritu. Vlastně vím, kde se tohle vzalo - moje dávné pokusy účastnit se nějakých takových těch skupinových "vyplavování emocí" skončily dost neslavně, brečení na povel mi nešlo a dohnalo mě spíš k zatvrzelosti a odporu (a jízlivosti). Trochu ti závidím ty tvoje "ženské kruhy", ale vím, že já bych to nedala – jak dojde na různé tyhle duchovědné akce, prchám.

Ono to není v ženských kruzích na povel.To se přihodí taky tak nějak samo a ne vždy a ne každé,… ale když to přijde je to fakt velmi pročišťující. Ne vždy se to povede a hlavně se tam nechodí apriori vyplakat se... Na povel neumím brečet nikdy. Zrovna já, která nebrečím ani když by 90% lidí už dávno brečelo...

To já se zase klidně rozbrečím - ale pak se za to nenávidím.

Lucas nemůže mít rád čaj pro vyplavování emocí, když byl tím zneužíván... Jsou lidi, kterým pláč nepomůže, protože k němu byli nuceni, aby byli ti slabí, ponížení... Máš nebo budeš mít v některém z dílů postavu, která ho vypije a pomůže jí to?

Poslyš, to je zajímavá myšlenka - nemám, ale teď mě napadá, že bych to tam docela dobře na jedno místo mohla dát... Do pátého dílu...

Inspirace rozhovorem: -) Ženské sdílení pomáhá:-)

Vždyť já proti tomu nic nemám :–) Ty akce jsou fajn, spoustě lidí pomohly; akorát to holt není pro mě.

Vilmo, chodila jsem kdysi na jógu, ale od určitého období mi to nepomáhalo. Spíše také zatvrdilo a potlačilo pocity ještě víc. Takže jsem přešla na tanec (břišní a cikánský)... Ten mě vyladí, sladí racio a emoce a ještě rozlije energii po celém těle. Ty jsi ale také chodila na tanec, ne?

Chodím pořád. Ale pokud jde o emoce, ve skutečnosti mi nejvíc pomáhá psaní. Tam jsem sama a žádný guru mi do toho nekecá.

Při psaní se prý propojuje pravá i levá hemisféra, takže guru fakt není potřeba:-) Když to odlehčím, tak jsi schopná se při psaní svých kapitol vztekat, smát se, plakat?

Ono to jde bez toho? Jestli někdo dokáže psát beletrii s chladnou hlavou, tak teda respekt, ale já to nejsem :–)

Vilmo, práce na knize je také o tom, že ji čteš pořád dokola? Máš ještě vůbec ráda Mycelium po tolika přečteních? Jaká nejhorší emoce tě při jeho psaní už popadla?

Rozhodně to čtu pořád znovu čistě kvůli návaznosti: když má něco dva tisíce stránek a člověk má čas na psaní jen občas, musí si to pokaždé znovu "nahrát do hlavy", aby mohl pokračovat. Vždycky si musím poslední úsek přečíst, dostat se do té nálady, připomenout si návaznosti... Jestli mám Mycelium "ráda", to vůbec neřeším; provází mě už víc než deset let, takže je to zkrátka "životní okolnost", součást mého světa (a pokud bych měla být hnusná, tak prostě... inventář ). Emoce jsem vystřídala všechny možné - od závratného pocitu vítězoslávy a radosti nad nějakou scénou ("Jo! Tohle se mi fakt povedlo!") až po nejtemnější depresi ("bože, to je kravina, to přece nemůže nikoho zajímat!"). Teď už mi zkušenost říká, že oba tyhle výkyvy nálad jsou falešné a pravda je někde uprostřed: je to prostě normální knížka, ani nejhorší, ani nejlepší, jaká kdy byla napsána, zhruba drží pohromadě, zřejmě je i trochu zábavná a trochu o životě, protože pár lidí potěšila a projasnila jim den (pokud mi tedy hromadně nelhali); tak co víc si přát.

Ty jsi toho ale napsala více. O čem je třeba Tajná kniha Šerosvitu?

To byla dětská městská fantasy, na které jsem se podílela. Je o dětech, kteří se setkají s přízraky z Šerosvitu. Příběh vymýšlelo společně pět autorek sci-fi a každá pak napsala svoji část (vida, číslo pět mě nějak pronásleduje). Knížka vyšla v Albatrosu, má své stránky www.serosvit.cz a zajímavé je na ní to, že se odehrává v konkrétních českých městech v naší současnosti a byla spojená s geocachingovou hrou: při křtu knížky jsme daly do oběhu několik Šerosvitků, které možná dodnes putují po keškách někde v Čechách...

IKEÁCKÝ JAZYK

Zpět k Myceliu. Jak tě napadly össeanské názvy jak z finštiny? Jak se ti s nimi pracovalo? Měla jsi je někde napsané a vždy jen pomocí copy vkládala?

S těmi jmény je to odjakživa jablko sváru. Všechny psavecké teorie říkají, že mají být srozumitelná a vyslovitelná. Jenže já beru úchylná jména jako takový svůj trademark – hned od prvních knih mi za ně lidi nadávali, tak je přece nezklamu! Každá moje mimozemská civilizace má vlastní grafickou podobu: Fomalhiwané mají tildy (Aš~šádgu~ly~maiíldan), Gerdánci apostrofy (Ho'krin), Össeané přehlásky (Kamëlëmöernü). Působí to exoticky, a přitom to v praxi nakonec není tak strašné, jak to vypadá, protože postavy, které tam vystupují častěji, mají i nějakou zkrácenou domáckou podobu jména. Já čtenářům věřím! Všichni jsou na přehlásky zvyklí z IKEA – a třeba pak aspoň budou mít pocit, že Mycelium je něco jako severská detektivka. :–)

Ještě jsem se chtěla zeptat na trëighrü. Je to něco, co jsi našla psychologicky i mezi námi lidmi?

Trëighrü je analogie libovolného boje o moc. V každé smečce mají jedinci metody, jak zjistit, na jaké příčce hierarchie stojí. V naší společnosti se používají různé metody, někdy hrubší, někdy subtilnější (v některých kruzích nadávky a pěsti, v jiných jízlivé komentáře, ještě v jiných hodnota auta, mobilu či saka...). Össeané mají pro totéž jistou fyziologickou schopnost (trëighrü) a ritualizované postupy.

Ale je to dívání se do očí... Ty ses někdy setkala s pohledem, který tě paralyzoval, byl soubojem o moc,… ? Čím ses inspirovala pro tento pohled z očí do očí, který člověka uvede do stavu oběti...?

Takové trëighrü přece všichni zažíváme každou chvíli na sociálních sítích! Civím na ten Facebook... civím... pořád civím... v duchu si říkám, že musím tu pitomost vypnout, sebrat vůli, odvrátit pohled... vždyť je to nesmysl, ztráta času, nenávidím to, nechci to dělat! - a nejde to a nejde a pořád civím... Tak to je trëighrü!

To jsi mě dostala. Díky, za rozhovor a přeji ti vyprodání obou dílů a v květnu dlouhé fronty na třetí...

Trailer k pentalogii Mycelium (nakl. Argo)

Autorky, které jsem vyzpovídala za minulý rok:

Denisa Prošková, o knize Láska, neštěstí, štěstí, pěstounství (NLN, 2011) 

Veronika Bendová, autorka debutu Nonstop Eufrat (nakl. Fra, 2012), 

Renata Štulcová, Osm dní s Renatou nebo o její Rafaelově škole 

Markéta Dočekalová, autorka románů „Něco za něco“ a „Rychle a bezbolestně“, 

Tereza Benešová, autorka debutu - fantasy románu Gjörkové,