Mateřské galeje a dětská párty

Znáte ten film Mateřské galeje? Uma Thurman v něm ztvárnila matku na mateřské dovolené, která je na pokraji zhroucení, když připravuje oslavu narozenin svého dítka.

Uma Thurman měla bezesporu pár výhod. Byla ještě na mateřské dovolené a tudíž nechodila do práce. Její dítko si během filmu hrálo nebo pospávalo či jednou bylo na procházce s otcem. Já pracuji, přivydělávám si další prací, píšu do toho článek do jedněch novin, uklízím a v domácnosti mám tři chlapi.

Vždycky se nadchnu stejně jako děti, že bude párty na jejich narozeniny. Vymyslíme kde a s kým. Benjamínek je společenský tvor, takže bude mít více dětí a to už se doma nezvládá. Mekáč už jsem zavrhla. Najít KDE vyžaduje gůglení a počítání na kolik to kde výjde. Chtěla jsem něco se sportem a to se mi protáčely panenky při cenách. Nakonec dvě bowlingové dráhy jsou se slevou při dětské párty, takže to vychází jen o trochu více než slavný mekáč. Paráda. Syn souhlasí. Vymýšlíme seznam dětí. Má v tom jasno, na papírku mám za chvíli okolo jedenácti dětí. Vystříhá a nakreslí pozvánky. Pro holčičky motýla, pro kluky auto. Já napíšu pozvání. V pondělí rozneseme dětem ve školce. Ti, co nejsou ve školce, těm napíšu textovku nebo jim to vhodíme do schránky, pokud bydlí blízko. Tak, uff a je to.

Odpoledne telefon, že ten samý den o dvě hodiny déle má ze stejné předškolní třídy jiný chlapeček termín na svou párty. Maminka prosí, abychom naši přehodili na jiný den, neb ona má už pozvaného trenéra, který bude u párty v bazénu s dětmi a děti se nám dublují a nezvládnou jít z párty na párty. Nejdřív si říkám v duchu "ani omylem". Jenže postupně zjišťuji, že se na obě párty dublují čtyři děti a ty, co se nedublují, tak by se jim také více hodila sobota než neděle. Paráda! Měním bowlingovou lokaci, protože v sobotu nemají volno a hledám jiný bowling. Objednávám opět dvě dráhy na dvě hodiny a 11 meníček. Píšu všem textovky, že je změna. Přesunuto o den dřív, ale stejný čas. Jiné místo. Nejlepší kamarád to asi v sobotu nestihne. Řeším, nic nevyřeším, vzdávám. Nakonec druhý den telefonát, že to stihne, přijde půl hodiny před koncem. Těm, na které nemám mobil, roznášíme změněnou pozvánku. Uff, všechno vyřešeno. Zbývá dořešit dorty. Matýsek chce svou fotku na dort. Objednávám jedlý papír a posílám foto. Kalkulace ceny je tak vysoká, že hledám jinou výrobu. Najdu na konci světa, ale o 70% levnější, tak ho objednám. Objednávám i dorty. Chtějí zálohu. Manžel doveze zálohu, protože já už nestíhám, musím také pracovat a večer mám klientky. Osudová chyba. Telefonem objednané dorty paní nezapsala, takže mnažel nahlásí, co odposlech.

Dnes ráno říkám manželovi, že si vezmu asi na odvoz dortů taxíka. (Nemáme auto.)

"Proč? To bude jen ápětka."

Zděsím se. "Ápětka? To není možné. To by byl dort jako půl sešitku."

"No, tak to asi ne, to bude áčtyřka. To uneseš, ne?"

"Tak já se rozhodnu, až uvidím krabice." (v duchu si říkám: jasně zvládnu všechno.)

Jedu na konec světa pro foto na jedlém papíře. Autobus nepřijel, mrznu půl hodiny na zastávce. Najdu domek s jedlým papírem, upaluji do práce i s ním. V práci pracuji a rychle odevzdávám i článek, který  vyjde příští týden. Ještě ověřuji mezi dalšími produkčními telefonáty některé nové souvislosti po jeho zkrácení. Utíkám pro dárek. Figurku konzultuji po telefonu se starším synem.

"Tak kterou? Tahle je Gusto, má něco v ruce modrého,... a není to meč, je to jako..."

"Bumerang, mami. A co ještě mají?"

Vyjmenovávám postupně všechny a tečou mi nervy. "No, ještě takový zlatý brouk nebo co" a čtu název v AJ.

"Zlatý robot. Toho ne, tak vem Gusta."

Oddechnu si a beru Gusta. Pro jednu maminku a jejího syna beru ještě k tomu trapku - hlavně nezapomenout, že musí být technická a ne zemní. Upaluji pro dorty na druhý konec Prahy. Krabice jsou átrojky. Dort v ní je větší než áčtyřka. Druhý dort... chce se mi brečet. Sice správná číslice, ale šlehačková a ne marcipánová. Říkám to nahlas. Prodavačka má však na papírku napsáno jen číslice. Marcipánová se vytratila. Záloha byla dána manželem na číslici. Domnívali se, že ovocnou se šlehačkou, ta je levnější. Chce se mi brečet. Není ani komu vynadat. Příšte si zařídím i tohle. Objednávám taxíka. Má přijet za 12 minut. Paráda, stihnu dorty odnést domů, aby je malej neviděl a pak poletím pro něj do školky. Za dvacet pět minut taxík nikde. Jsem zmrzlá, takže nemohu ani už prsty na dotykáči vymačkat znovu dispečink. Jsem už vytočená, bezmocná, unavená, plačtivá... Proč jsem proboha neudělala oslavu v mekáči. Byl by klid, všechno by zařídili oni. Dispečink mi oznamuje, že už auto vidí téměř u mě. Čekám dalších šest minut. Nemám slov. Jsem zrmrzlá emočně i fyzicky.

Nejedem domů, ale rovnou do školky. Chybí pár minut do jejího zavření. Matěj má radost, že může hlídat dorty na zadním sedadle a řidič nás zadarmo popoveze až domů o pár ulic dál. Aspoň někdo mi pomohl.