Pod sněhem

Zvažuji, zda psát zamyšlení o knize „Pod sněhem“, když jsem ráda, že už ji mám dočtenou a za pár dní ze mě příběh vyprchá a možná si sem tam vzpomenu na něco z něj, co bude rezonovat s tím, co budu zrovna prožívat.

Knihu Pod sněhem jsem si koupila hned druhý den po jejím vydání. Nalákaly mě věty v anotaci psychologický román o třech ženách jedoucích společně autem na rodinnou oslavu tátových narozenin. Povídkový román Zmizet od Petry Soukupové byl pro mě takovou lahůdkou, že jsem se prostě na její nový těšila. Marta v roce vetřelce už měla rozporuplné recenze, ale mně se líbila. Styl obyčejných slangových vět bez ladu a skladu, tak jak člověk mluví, do toho přemýšlí, hodnotí, věty dlouhé bez teček se mi k mladé holce Martě hodil. Marta se ale v příběhu vyvíjela.

Kdo nemá rád filmy typu Ecce Homo Homolka (nikdy jsem nedokoukala), různé vesničky od Trošky, tak ať se psychicky připraví. Na 62.straně jsem knihu odložila. Už jsem na tu banalitu vyšplíchnutých hnusů, které jsou v mnoha rodinách, neměla. Také mi vadilo, že všechny tři ženy v podání autorky mluví stejně a přemýšlí stejně. I když jsou sestry, tak nemohou být stejné. Bylo mi líto, že Soukupovou nedočtu. Za dva dny jsem zkusila číst dál a rozladilo mě, že se objevila jakási Marie a že nevím, kdo to je, než jsem to pochopila. V další kapitole se jedna věta prodloužila téměř na celou stránku a tak jsem odložila knihu podruhé.

Ze sympatie ke spisovatelce jsem se vrátila znovu a rozhodla se, že to zvracení z banalit nějak přežiju a zjistím, kam nás Petra Soukupová zavede. Bude to Kaurismäkiho finská road movie, kdy cestou v autě promluví jeden z hrdinů jednou za dvacet minut a dalších dvacet minut nic jen zasněžená krajina? Vydržím to, když mi není náct ani do třiceti?

Naštěstí se nástupem do auta tempo trochu zrychluje a kapitoly zkracují, přibývá dialogů. Frčíme po dálnici, zastavujeme na kojení, fast foodové jídlo a ještě jednou na čůrání. Sestry mezi sebou vedou dialogy přes děti, v rozhovoru prosakují nevraživosti, nezapomenuté křivdy z dětství, závisti a žárlivosti, kterou měl otec víc rád a v duchu komentáře, které se neříkají nahlas, protože jsme rodina. Oni se neříkají nikomu, ale často nás u kolegů a přátel nenapadají. V rodinném kruhu, kde známe slabá místa a známe se ze všech stran z každodenního soužití, v hlavách jsou. A tak to jede, dokud nepraskne guma. Děti zlobí, Oliny víc nebo Blanky? Kdo je víc zasloužená matka a kdo je lepší manželka, ta, která má manželství nebo ta která otce svého dítěte opustila a jak je hrozná ta nejmladší, která chodí se ženáčem a co když ten úžasný manžel také chodí s nějakou dokonalou štíhlou bezdětnou?

Nikomu se vlastně na rodinnou oslavu nechce. Nebo ano? Konečně na etapy doráží dvěma auty. U rodičů je nějaké dusno, i když se snaží, co se ukrývá pod rodinnou dekou? Máma má čím dál víc koček, i když je táta nesnáší. Jsou zavřené ve sklepě, kvůli malému Filípkovi a psovi, kterého s sebou přivezli. Třesk a holky to řeší. Nejstarší Blanka vaří, smaží, kojí a sestry jen tak sedí. Ze slavnostního oběda je spíše obědovečeře. Na nejmladší nikdo nemyslel a žádné vegetariánské jídlo není. Další jídlo, další káva. Holky se pohádají a Kikina odjíždí na noc za svým ženáčem. Zase dort a dárky. Táta odchází spát na noc do chalupy po své mámě. Je to smutné a už to tak bude na pořád. Olina, ta prostřední, jde po jeho stopách. Nahlíží do okna, možná by si čtenář řekl, že přeci jen vejde a konečně dojde k nějakému proboha hezkému vzájemnému popovídání. Táta za oknem už je v pyžamu a v náručí si nese kočku a lehá si do postele s ní.

Jediná katarze. Nic víc, nic míň.

Na zadní obálce mě zaujala poslední věta o autorce: Dramaturgyně seriálu Ulice. A v duchu si říkám banalitu, že ji to ovlivnilo. Zbytečně dlouhé. Nějak bych se chtěla zasmát, s humorem a nadhledem jde všechno lépe. Celá kniha Petry Soukupové je těžká opravdu Pod sněhem a vzít lopatu a proházet si cestu ven je pro hrdiny dřina a nic moc k úsměvu zatím není. Kdybych byla škodolibá, mohla bych si říci, že jsem ráda, že je tohle za mnou a banalitám se vyhýbám. Ale skutečně? Rodiny jsou specifická záležitost a říká se, že největší zločinci nesedí ve vězeních, ale doma. Je to úmorné, co si všechno v rodinách provádíme.