Autisté změnili svět a teď se z nebe smějí

Jako maminka dítěte s Aspergerovým syndromem se snažím pochopit jeho vidění světa, jeho přemýšlení... a o tom všem i o jiném píšu sem tam nějakou kapitolu. V počátku mi pomohlo najít si, kdo ze slavných byl aspík nebo autista. 

„Nebojte se toho, děti to přijmou líp, když se to o Vojtovi řekne,“ mile se na ni dívá doktorka z APLy. 
„Paní Jasná si to nepřeje, už jsme o tom hovořili při jiném setkání, že i my máme lepší zkušenost, když se to dětem sdělí. Stejně vidí, že třeba na diktáty sedí s asistentkou v lavici mimo ně, děti si takových věcí všímají. Tohle je na naší škole už desáté dítě, které je integrováno. Jako škola jsme šli okamžitě do integrace už v počátcích před deseti lety. Aspergry tu máme další dva na druhém stupni a spolužáci je přijímají dobře a myslím si, že právě proto, protože se jim to řeklo. U vás je to sice jinak, Vojta nepřišel rovnou s papíry na integraci, ale za chodu se to zjišťovalo, ale je potřeba to dětem říci. Citlivě samozřejmě,“ reaguje ředitelka školy.
„Děti často právě z pocitu, že je něco divně, nespravedlivě, se mohou spolužákovi začít posmívat. My máme skvělou zkušenost, když se to dětem řekne. Zabírají na Steva Jobse, který měl také aspergra. Kdo ho dnes z dětí nezná, že? Po vyslovení jeho jména se jim rozzáří oči a řeknou si aha, tak my máme ve třídě sice divného kluka, ale je jako Steve Jobs.“
Silvie se konečně pousměje. „Jobs je takový polobůh, že?“ neovládne ale ušklíbnutí při vzpomínce na film o něm, na jeho asociální chování k ženě, se kterou žil. „Dobře, pokud to řeknete dětem vy, paní doktorko, pak souhlasím. Jen vy, ne paní třídní učitelka. Ta už udělala paseky dost,“ neodpustí si říci před ředitelkou na adresu její top učitelky. Ještě že je dlouhodobě nemocná a není tu. „Vojta sám říká, že když tak jen trošku. Nechce, aby byl brán jako jiný, chápete?“ 
Obě pokyvují hlavou. Silvie se pomalu zvedá s omluvou, že již opravdu musí do práce. 
    Rychlou chůzí přechází úzké uličky v jejich čtvrti domků ze 40. let. Vzpomíná si, jak i jí pomohlo vyhledat si na netu, kdo ze slavných měl Aspergerův syndrom nebo vysoce funkční autismus. Teprve když viděla ta jména, pustilo ji to zase o kousek dál. Steve Jobs, Nietzsche, Kafka,  Einstein, Edison, Bell, Andy Warhol, Woody Allen a další. K jejich vynálezům jim pomohl autistický rys: ulpívání na jednom tématu a blik na světě byla žárovka. Nechápali komunikaci face to face, byla to pro ně španělská vesnice. Přes nějaký přístroj by to bylo lepší. Nemusí se dívat do očí druhého a on nevidí, že mu to dělá potíž. Mnoho z nich se dívalo na svět přes další oko kamery nebo fotoaparátu. Byli skryti za ním, ale viděli svět jinak než zúženě. Nechápala větu z odborné statě, že vidí v obrazech. Ona má také fantazii a vidí v obrazech. Třeba obraz zvířete ve větvích stromů, které tam není. Jak vidí oni v obrazech? Pochopila to až s filmu o Temple Grandin. Je to jako zachycení něčeho v jednom momentu, vytažení detailu nad všechno ostatní, nic pak víc není. Spustí to nějaké slovo, pohyb, detail někde v okolí. Slavným aspergrům se podařilo svůj handicap povýšit na umění. Nechápala stejně jako ostatní, jestli si Warhol dělal prdel, když pustil kameru, zabral spáče a odešel. Natočil to pro nás normální? Odešla z kina taky. Jeho fotografie plechovek od coly, od polévek... Byl to opravdu záznam naší spotřební společnosti? Ne, byly to jeho autistické výseče. Viděl v obrazech, ne v celistvosti. A celý svět se mohl z jeho umění zbláznit, posunul ho. Stejně jako ona ho v nácti obdivovala. Lidé milují a obdivují i Jobse. Ten byl ještě geniálnější. Díky němu dnes mají v každé domácnosti tu kouzelnou bedýnku. I několik. V každém pokoji. Čím dál menší obrazovky v ruce v mhd, na koncertech, fotíme se, kde jsme. Už není důležité na čem jsme, ale že jsme se u toho vyfotili. Udělat výseč sebe sama v nějakém okamžiku a to ukázat světu. Jako tenkrát za Warhola. Bylo důležité u toho být... přes displeje vidíme svět, komunikujeme s ním. Už ne face to face. To je přeci autistický rys. Výseč pro další výsečáře. Jobs byl geniální. Svým handicapem ovlivnil všechny, lidé se stali jím. Vidí zúženě a přitom si myslí, jak jsou v obrazu, jak světu konečně rozumí, jak mají vytříbený názor. Z těch krátkých vět a hesel na sociálních sítích, ze sledování zpráv z celého světa. Jsou to jen výseče a obrazy vytržené z celku. 
Silvie s sebou škubne, když těsně před ní zaštěká ratlík. Nejradši by se utrhla na ženu, která ho nechala takhle blízko přijít a ještě vydat takový zvuk. Ona má ale ještě strach z jiného štěknutí. Děti  ve třídě se to dozví. A Vojta si přeje, aby jim to řekli jen trochu. Nechce být jiný a kdo by chtěl? 
Ale kdo je dnes jiný? Všichni jsou Jobsovy virtuální děti, vidí a komunikují jako on. Směje se zeshora? Aspíci mají dar jisté poťouchlosti...

P.S. Kapitola bude použita, až ji propracuji, do mého třetího románu. Aspíky a autisty filosofy mám také promyšlené, ale to zase jindy.