Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pod sněhem

5. 04. 2015 20:39:18
Zvažuji, zda psát zamyšlení o knize „Pod sněhem“, když jsem ráda, že už ji mám dočtenou a za pár dní ze mě příběh vyprchá a možná si sem tam vzpomenu na něco z něj, co bude rezonovat s tím, co budu zrovna prožívat.

Knihu Pod sněhem jsem si koupila hned druhý den po jejím vydání. Nalákaly mě věty v anotaci psychologický román o třech ženách jedoucích společně autem na rodinnou oslavu tátových narozenin. Povídkový román Zmizet od Petry Soukupové byl pro mě takovou lahůdkou, že jsem se prostě na její nový těšila. Marta v roce vetřelce už měla rozporuplné recenze, ale mně se líbila. Styl obyčejných slangových vět bez ladu a skladu, tak jak člověk mluví, do toho přemýšlí, hodnotí, věty dlouhé bez teček se mi k mladé holce Martě hodil. Marta se ale v příběhu vyvíjela.

Kdo nemá rád filmy typu Ecce Homo Homolka (nikdy jsem nedokoukala), různé vesničky od Trošky, tak ať se psychicky připraví. Na 62.straně jsem knihu odložila. Už jsem na tu banalitu vyšplíchnutých hnusů, které jsou v mnoha rodinách, neměla. Také mi vadilo, že všechny tři ženy v podání autorky mluví stejně a přemýšlí stejně. I když jsou sestry, tak nemohou být stejné. Bylo mi líto, že Soukupovou nedočtu. Za dva dny jsem zkusila číst dál a rozladilo mě, že se objevila jakási Marie a že nevím, kdo to je, než jsem to pochopila. V další kapitole se jedna věta prodloužila téměř na celou stránku a tak jsem odložila knihu podruhé.

Ze sympatie ke spisovatelce jsem se vrátila znovu a rozhodla se, že to zvracení z banalit nějak přežiju a zjistím, kam nás Petra Soukupová zavede. Bude to Kaurismäkiho finská road movie, kdy cestou v autě promluví jeden z hrdinů jednou za dvacet minut a dalších dvacet minut nic jen zasněžená krajina? Vydržím to, když mi není náct ani do třiceti?

Naštěstí se nástupem do auta tempo trochu zrychluje a kapitoly zkracují, přibývá dialogů. Frčíme po dálnici, zastavujeme na kojení, fast foodové jídlo a ještě jednou na čůrání. Sestry mezi sebou vedou dialogy přes děti, v rozhovoru prosakují nevraživosti, nezapomenuté křivdy z dětství, závisti a žárlivosti, kterou měl otec víc rád a v duchu komentáře, které se neříkají nahlas, protože jsme rodina. Oni se neříkají nikomu, ale často nás u kolegů a přátel nenapadají. V rodinném kruhu, kde známe slabá místa a známe se ze všech stran z každodenního soužití, v hlavách jsou. A tak to jede, dokud nepraskne guma. Děti zlobí, Oliny víc nebo Blanky? Kdo je víc zasloužená matka a kdo je lepší manželka, ta, která má manželství nebo ta která otce svého dítěte opustila a jak je hrozná ta nejmladší, která chodí se ženáčem a co když ten úžasný manžel také chodí s nějakou dokonalou štíhlou bezdětnou?

Nikomu se vlastně na rodinnou oslavu nechce. Nebo ano? Konečně na etapy doráží dvěma auty. U rodičů je nějaké dusno, i když se snaží, co se ukrývá pod rodinnou dekou? Máma má čím dál víc koček, i když je táta nesnáší. Jsou zavřené ve sklepě, kvůli malému Filípkovi a psovi, kterého s sebou přivezli. Třesk a holky to řeší. Nejstarší Blanka vaří, smaží, kojí a sestry jen tak sedí. Ze slavnostního oběda je spíše obědovečeře. Na nejmladší nikdo nemyslel a žádné vegetariánské jídlo není. Další jídlo, další káva. Holky se pohádají a Kikina odjíždí na noc za svým ženáčem. Zase dort a dárky. Táta odchází spát na noc do chalupy po své mámě. Je to smutné a už to tak bude na pořád. Olina, ta prostřední, jde po jeho stopách. Nahlíží do okna, možná by si čtenář řekl, že přeci jen vejde a konečně dojde k nějakému proboha hezkému vzájemnému popovídání. Táta za oknem už je v pyžamu a v náručí si nese kočku a lehá si do postele s ní.

Jediná katarze. Nic víc, nic míň.

Na zadní obálce mě zaujala poslední věta o autorce: Dramaturgyně seriálu Ulice. A v duchu si říkám banalitu, že ji to ovlivnilo. Zbytečně dlouhé. Nějak bych se chtěla zasmát, s humorem a nadhledem jde všechno lépe. Celá kniha Petry Soukupové je těžká opravdu Pod sněhem a vzít lopatu a proházet si cestu ven je pro hrdiny dřina a nic moc k úsměvu zatím není. Kdybych byla škodolibá, mohla bych si říci, že jsem ráda, že je tohle za mnou a banalitám se vyhýbám. Ale skutečně? Rodiny jsou specifická záležitost a říká se, že největší zločinci nesedí ve vězeních, ale doma. Je to úmorné, co si všechno v rodinách provádíme.

Autor: Edith Holá | neděle 5.4.2015 20:39 | karma článku: 8.56 | přečteno: 456x


Další články blogera

Edith Holá

Král Norů je zlej

U nás doma jíme zdravě ve vlnách. Snažím se, občas je to striktní, pak se to rozvolní, a já si v duchu říkám, že láska je důležitější než křik a pláč nad plně zdravým talířem. Mladší syn sladkosti bohužel miluje.

27.1.2016 v 14:47 | Karma článku: 17.31 | Přečteno: 587 | Diskuse

Edith Holá

Marksová, Killénová, Barnevernet

Norské sociální úřady se řídí už třicet let ideologií psycholožky Kari Killénové, letí mediálním světem. Barnevern je přebral doslova. To, co se tam děje, není tedy záležitostí posledních pár let, jen se to už nedařilo tutlat.

23.1.2016 v 20:26 | Karma článku: 35.35 | Přečteno: 1449 | Diskuse

Edith Holá

Sophiina volba po česku

„Mezinárodní adopce je však po letech traumatizujícího života jedinou šancí, jak se dostat do láskyplné náruče rodičů,“ argumentuje ministryně práce a sociálních věcí Marksová. Obhajuje tím roztržení dvou sourozenců z DD.

22.1.2016 v 14:59 | Karma článku: 24.43 | Přečteno: 789 | Diskuse

Edith Holá

recenze: krimi Vražedná vášeň

Obálky knih Markéty Harasimové evokují dojem, že jde o červenou knihovnu. Navíc spisovatelka je krásná blondýna, tudíž může být čtenář jejími posledními knihami zaskočen. Sama autorka říká, že k červené knihovně má negativní vztah

13.1.2016 v 14:27 | Karma článku: 7.79 | Přečteno: 342 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Michal Pohanka

Od časů hajzldědků zkrásněly pouze kulisy

Aneb náboráři opět v akci. Já to tedy neberu, šéfe! Nezavadit o práci je v současné situaci nemožné. Jenže za jakou cenu?

14.8.2018 v 9:52 | Karma článku: 11.57 | Přečteno: 224 | Diskuse

Vilém Ravek

Zalomený klíč

Mohl to být obyčejný nákup v hypermarketu, ale nebyl. Zalomil se mi klíč v zámku u kola. Od tohoto okamžiku jsem se stal divným člověkem. Trvalo to skoro hodinu.

14.8.2018 v 9:42 | Karma článku: 9.77 | Přečteno: 162 | Diskuse

Martina Franzová

Sbohem Charlotto! Kašlu na solidaritu!

Už jsem prostě taková. Trpím pocitem, že musím neustále zachraňovat tento svět. Před lety jsem si ke svým dvěma adoptivním dětem přidala ještě jednu adopci na dálku - roztomilou černošku z Conakry v Guineji.

14.8.2018 v 8:40 | Karma článku: 28.74 | Přečteno: 710 | Diskuse

Martina Pazourová

Jak se ne-ztratit v zoo

Jak se taková návštěva může pěkně zkomplikovat.Zvláště nemáte-li orientační smysl ve větším prostoru jako já.Tak se mi prosím nesmějte, díky :-D

13.8.2018 v 23:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 280 | Diskuse

Ludvík Uhlíř

Co vyzradil zrušený rozsudek

Když žalobce za roky neuspěl se stížnostmi u soudců bez taláru, tedy u státních soudních úředníků na pozicích předsedů a místopředsedů soudů, a nic nepořídil u právníků Ministerstva spravedlnosti...

13.8.2018 v 16:35 | Karma článku: 12.15 | Přečteno: 667 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1403

Napsala jsem dvě knihy: autobiografickou "CESTA K MÝM MATKÁM" (o mém životě v adoptivní rodině a nalezení biologické matky, Nakl. JOTA 2012). V květnu 2014 mi vyšel druhý román "O ŽENÁCH A O LÁSCE", který je na základě zkušeností mnoha žen se surogátním mateřství u nás. Byl oceněn Akademií literárního salonu Blinkr a získal druhé místo.

Jsem koordinátorkou a spoluautorkou projektu Pohádky pro kulíšky. Za terapeutické pohádky pro rodiče předčasně narozených dětí ke čtení na JIP a práci na celém projektu pro o.s. Nedoklubko jsem byla v roce 2012 oceněna Purpurovým srdcem. Aktuálně vyšla kniha na neonatologické JIP "Vítej, kulíšku", v níž je Sedm duhových pohádek nejen pro kulíšky, které jsem napsala (vyšla k Mezinárodnímu dni předčasně narozených dětí 17.11.). Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz





Najdete na iDNES.cz