Národní divadlo je moje trauma

13. 04. 2015 18:00:23
Než se naučíte správně zacházet s dítětem, které má Aspergerův syndrom, čeká vás mnoho perných chvilek...

Od Ježíška jsme dostali vstupenky na Louskáčka do Národního divadla. Připravila jsem obě své děti ve věku 9 a 6 let po vlastenecku. Pamatuji si ještě dnes, jak jsem sama skoro nedýchala, když jsem poprvé stoupala po červených schodech Národního divadla. Za sebou knihy Jiráska, zamilovaná do F.L.Věka a národa českého, v němž každý dal poslední zlaté na své divadlo. (Za co bychom dali poslední stovku dnes? Určitě ne za kulturu.) Tohle a ještě o přítomnosti 150 tisíc lidí při položení základního kamene a vůbec vše o hrdosti Čechů z toho pramenící, jsem průběžně synům servírovala a neměla pochyb, že v Národním divadle zvládnou cokoli. Ježíšek donesl vstupenku i naší desetileté sousedce, tak jsem kráčela po schodech se třemi dětmi. Maminku malé slečny jsme poslali relaxovat do kavárny na Národce.

Opona se zvedá, všechny děti v divadle se ztiší. Sedíme úplně pod střechou, tak se snažím nevnímat pocit, že když se děti z blbosti předkloní, tak přes bidélko poletí až dolů. Na jevišti tančí a zpívá vesnice. Nejmladší pozorně sleduje opřený o zábradlí a rozhodně nevypadá, že by mohl jakkoliv přeletět. Zpěv utichá a přes hlavy Matýska a Kájinky se ozve sopránový hlásek: „To budou tancovat pořád?“

V mžiku na mě dopadá celý průšvih matky, která ještě neumí zacházet s dítětem, které za pár týdnů testy zařadí do širokého autistického spektra a tudíž se musí připravit na vše pečlivě dopředu. Nejen že sedí nejdál ode mě, takže mu nemohu nic šeptat, navíc jsem ho nepřipravila na to, co je balet (protože jsem se obávala, že by rovnou prohlásil, že nejde a podle mě se přeci musí všechno zkusit, než prohlásím, že to není můj šálek) a já de... jsem ani nekoupila knihu a nepřečetla dětem příběh dopředu. Vlastenectví mi bude na dvě věci.

Vesničané mizí a já se modlím, aby přišlo něco úchvatného a akčního.

„Mami, to nebudou mluvit?“

Nenadchne ho ani myší král, ani boj myší s Louskáčkem.

„Mami, takhle už tancovali. To je nuda.“

Snažím se navrhnout, že to nemusí zvládat a přesuneme se do šatny, kde si může číst Deník malého poseroutky. Vzala jsem ho s sebou, přeci ho má rád... Pokouším se zachránit situaci a vyexpedovat syna ven. Nechce. (No jasně, dnes už vím, že nechtějí být vyloučeni, chtějí zvládat jako ostatní.) Vzdávám se a doufám, že mé - ale budeš ticho – tentokrát vydrží.

„Mami, Kuba je sprostej a nás to ruší,“ oznamuje Matýsek, který sedí uprostřed.

Zakážu mu nadávání, jinak půjde ven. Zjišťuji, že člověk vedle něj je naštěstí cizinec, takže si oddechnu, že nerozumí česky. Panebože, to musí být ještě sprostý, aby to všechno zhoršil? Slíbím mu jeho oblíbený medovník, když to dokonce zvládne bez mluvení. Z nuděně si položí hlavu na ruce na zábradlí a dělá, že spí. Díky Bohu.

„Mami, kdybych to věděl, tak bych sem nechodil.“ (Vysloví hlasitě to, co jsem měla vědět a vlastně tušila.)

„Kubo, ticho, víla,“ ukáže prstem Kájinka a má důrazný hlas.

„To si dělaj ze mě srandu, že už je tam zase ta samá ženská.“

Začínám se potit. Vytáhnout ho přes dvě děti a protlačit uličkou přes další lidi až ke schodům, mě děsí. Krom toho, nechce odejít, tak to může znamenat i vztek, zvlášť když na něj sáhnu, což nesnáší. Varuju ho a chvíli je zas klid.

„Až budu prezidentem, tak balet zakážu.“

To už se otáčí lidi před námi a jiná žena (matka dětí nad námi) říká: „Vydrž.“

Opona padá, v hlavě mám vír negace, jak ho dostanu z divadla a doufám, že budou chtít odejít všechny tři děti. Oči klopím, protože nechci slyšet, jak mě okolní matky seřvou, že mám nevychované dítě. „Nic si z toho nedělejte, balet není pro každého,“ utěšuje mě kupodivu jedna a já nevěřím svým uším. Stejně mi to nepomáhá a zlobím se, proč to nemůže vydržet bez zlobení jako i ti největší sígři za mého dětství. Medovník nebude, nic nebude... (V té době ještě nevím, až aspíci a autisté nevědí, co je zlobení.)

„Mami, balet bych vydržel, kdyby trval tři minuty a pak by to bylo už normální.“

Co je normálmí, že? pomyslím si.

Matýsek s Kájou chtějí zůstat, takže volám mamince holčičky a ta si Kubu bere do kavárny. Když odcházím, slyším: „Teto, tohle byl můj nejhorší den v životě a Národní divadlo je pro mě trauma. Až budu prezidentem, balet zakážu.“

Obě děti vydrží i druhou půlku, i když vůbec nechápou děj, nikdo jim ho dopředu neřekl, ale ony si prostě něco představují, líbí se jim šaty, Kájince hudba, Matýskovi tanec, tahle víla je nejhezčí a tamto je voda, neee mlha...

Slyšet synovy věty v nějakém filmu, válím se smíchy pod sedadlem. Takhle jsem pod ním byla rovněž, ale s pocitem, že... vlastně už si nevzpomínám, ale nic moc pozitivního ve mně nebylo a rozhodně bych ten zážitek nedokázala popsat ani pár týdnů po představení. Chtělo to delší odstup...

Autor: Edith Holá | pondělí 13.4.2015 18:00 | karma článku: 13.62 | přečteno: 660x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Za všechno můžou... kamiony!

Inu, viníka máme, a to je přece cíl všech úředníků a jiných zodpovědných za vlastní selhání. A viníka teď označili dokonce ti nejpovolanější úředníci - ministr a šéf jemu podřízené organizace, která má se o dílo starat.

14.12.2018 v 21:32 | Karma článku: 14.94 | Přečteno: 238 | Diskuse

Jaroslava Urbanová

Socka

Tak jsem si zase koupila jízdenku, tedy přesněji kupón, který mě opravňuje používat mastnou tyč, socku, MHD, městskou, jak je libo.

14.12.2018 v 16:50 | Karma článku: 10.75 | Přečteno: 556 | Diskuse

Martina Studzinská

Na útěku

Uháníme. nestíháme. Co nebo kdo nás honí? Kdo je ten nemilosrdný šéf, který nás neustále úkoluje a nemá s námi špetku slitování? Odpověď je překvapivá: Jsme to my sami. Nikdo jiný by k nám tak krutý být nedokázal.

14.12.2018 v 16:00 | Karma článku: 7.13 | Přečteno: 222 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Opět tu máme něco jako zvací dopis

Někteří zdejší politici, co se nedokáží s naší politickou realitou popasovat, udělali přesně to, co udělal Vasil Bilak a jeho kámoši před padesáti lety.

14.12.2018 v 15:29 | Karma článku: 40.28 | Přečteno: 2119 | Diskuse

Vilém Ravek

I masový zákazník chce od cestovních agentur adrenalinovové zážitky.

Adrenalinová dovolená doposud byla jen pro zdravé a bohaté. Jenže i lidé s umělým kyčelním kloubem mají právo se na dovolené přiměřeně bát. Adrenalin pro seniory 55+ s kardiostimulátorem by měl být dnes již samozřejmostí.

14.12.2018 v 15:12 | Karma článku: 7.98 | Přečteno: 179 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1409

Napsala jsem dvě knihy: autobiografickou "CESTA K MÝM MATKÁM" (o mém životě v adoptivní rodině a nalezení biologické matky, Nakl. JOTA 2012). V květnu 2014 mi vyšel druhý román "O ŽENÁCH A O LÁSCE", který je na základě zkušeností mnoha žen se surogátním mateřství u nás. Byl oceněn Akademií literárního salonu Blinkr a získal druhé místo.

Jsem koordinátorkou a spoluautorkou projektu Pohádky pro kulíšky. Za terapeutické pohádky pro rodiče předčasně narozených dětí ke čtení na JIP a práci na celém projektu pro o.s. Nedoklubko jsem byla v roce 2012 oceněna Purpurovým srdcem. Aktuálně vyšla kniha na neonatologické JIP "Vítej, kulíšku", v níž je Sedm duhových pohádek nejen pro kulíšky, které jsem napsala (vyšla k Mezinárodnímu dni předčasně narozených dětí 17.11.). Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz