Rozhovory s aspíkem

27. 08. 2015 11:17:21
Pochopila jsem, že děti, které spadají do poruch autistického spektra, potřebují i nejbanálnější situace procvičovat. Náš starší syn má Aspergerův syndrom. Víme to přes rok a stále se s tím učíme žít, smiřovat a často jsme v šoku.

Na příměstských táborech se ukázalo, že sociální dovednost je pro něj opravdu velmi těžká a často má záchvat, kterému by šlo předejít, kdyby někdo pomohl, ale není v životě pořád nějaký asistent nebo máma. Vojta (9 let) si moc přeje, aby ho děti měly rády. Po záchvatech na posledním táboře pochopil, že se musí naučit říkat to, co my tzv. zdraví umíme bez učení, aby ho právě ti druzí přijali, neposmívali se mu a podobně. Už je přihlášený na kurz nácviku sociálních dovedností do APLy, takže doufám, že brzy napíší termín. Předevčírem jsme nacvičovali sami a druhý den to mělo úspěch. Další text, který je právě o jednom nácviku, který mě napadl, bude použit do mé připravované knihy, proto je ve třetí osobě.

Nacvičují. Celá rodina.

Vojta přichází do obýváku a zdraví. Všichni odpovídají. Josef řekne navíc jméno: „Ahoj Vojto.“

Vojta nijak nereaguje.

„Vojto, podívej se do očí tomu, kdo tě oslovil jménem a pozdrav ho stejně. Je to někdo, kdo si tě víc zapamatoval, chce s tebou kamarádit. Pokud jsi zapomněl jeho jméno, tak se klidně zeptej.“

Vojta najde očima tátu. „Ahoj, promiň, já zapomněl tvoje jméno.“

Tleskáme a jásáme. „Výborně,“ volá Vašek. A jde si to zkusit také.

Sehrají to všechno ještě pro Vaška a pak znovu pro Vojtu. Silvie přidá otázky: Jak se máš? Jak ses vyspal?

„Dobrý.“ A nic víc.

„Vojto, musíš se zeptat taky. Ber to jako divadlo. Když to nemáš v sobě, tak se to musíme naučit jako divadelní hru. Nazpaměť.“

„Jo.“ Vojta se vrací na začátek obýváku. S šibalským úsměvem nás zdraví.

„Ahoj Vojto, jak se máš?“

„Dobře a ty, mami?“ chechtá se.

Tleskáme, jásáme. Silvie si vzpomene na učitelku, která jim na rodičovských schůzkách říkala, jak děti musela naučit zdravit a další věci, že jí přenechali v září zvířátka a ona jim z nich udělala lidi. Musí se smát. S Vojtou se jí to nepovedlo, i když ho tak skvěle začlenila, jak tvrdila. Milá paní učitelko, je to aspík, i když jste říkala, že ne, potřebuje nacvičit všechny situace, nejen vstát, když vejdete do třídy. Naštěstí má rád předvádění se, je rád na pódiu. A to vy jste nepochopila a dokonce mu to na besídce vzala.

Na tábor jdou bez Vašíka, který měl v noci horečku. Silvie je do syna zavěšená.

„Vojto, zítra mám schůzku s ředitelkou, budeme připravovat jakýsi plán, čím vlastně může asistentka pedagoga být pro tebe užitečná, v čem ti má pomáhat. Máš něco, co bys chtěl, abych s ní zařídila?“

„Nevím.“

„Jak s tím přesazováním? Chceš sedět stále ve stejné lavici a ostatní se při přesazování budou u tebe měnit. Autisti mohou říci, že nechtějí přesazování, jak vám dělala každý měsíc ta bývalá učitelka.“

„Ne, radši se budu stěhovat jako ostatní. Jenom nechci nikdy už sedět sám.“

„Chceš, aby asistentka Dana seděla u tebe?“

„Ne, to bych byl jiný, chci sedět s někým ze třídy.“

„Dobře. Ještě něco tě napadá?“

„Aby mi pomáhala v češtině.“

„Třeba aby ti připomínala, že si máš u diktátu všechno rychle po sobě zkontrolovat?“

„Ano.“

„A má ti pomoci, když se třeba na tebe učitel bude zlobit nebo ti bude chtít dát mračouna? Třeba tím, že bude u tebe a vysvětlí ti to nebo se tě bude ptát, proč třeba to nemáš a tak?“

„Ano. Chci.“

„Tobě to moc nejde, když máš emoce, něco vysvětlit, viď?“

„Ne, nemůžu v tu chvíli mluvit.“

„Dobře. Tak to taky domluvím.“

„Vojto, tak támhle kousek od vchodu už si sundáš kapuci a ostatní zkusíš tak, jak jsme včera nacvičovali.“

Vojta si sundá kapuci hned. Pustí se mámy a nakráčí do schodů. Vchází do dlouhé chodby před tělocvičnou. Hlasitě zdraví. Všichni mu odpovídají. Vypadá to jako kdyby procházel chválícím špalírem. Ještě že mu neřekla, aby kynul pravicí. Jako králové, knížata, prezidenti. Ona jde za ním jako usmívající se doprovod. Má dojem, že už to někdy zažila. Možná byl Vojta kdysi její muž, a takhle ho doprovázela. Možná byl on ženou v pozadí a záviděl tomu vpředu, jak ho všichni zdraví a uctívají. Tak si to teď patřičně užívá, je to vidět na jeho chůzi, která zpomalila a kráčí vzpřímeně. I když by mohl zabočit do šatny, jde mezi lavičkami obsazenými dětmi a lektory dál. Děti mají jít vpředu, napadne Silvii, ona je jeho přítomností a minulostí. On je budoucnost. Dojde až na konec, kde si sedá na lavici. Odpoledne mu připomene, že večerní nácvik měl úspěch a musí to probrat, jak se u toho cítil. Odchází z tábora šťastná, ale už ví, že odpoledne může být vše jinak. Všechny situace nelze nacvičit. Všechny změny nelze předpokládat. Život je divadlo a mají štěstí ti, co v něm umí improvizovat.

Autor: Edith Holá | čtvrtek 27.8.2015 11:17 | karma článku: 14.96 | přečteno: 640x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Za všechno můžou... kamiony!

Inu, viníka máme, a to je přece cíl všech úředníků a jiných zodpovědných za vlastní selhání. A viníka teď označili dokonce ti nejpovolanější úředníci - ministr a šéf jemu podřízené organizace, která má se o dílo starat.

14.12.2018 v 21:32 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 220 | Diskuse

Jaroslava Urbanová

Socka

Tak jsem si zase koupila jízdenku, tedy přesněji kupón, který mě opravňuje používat mastnou tyč, socku, MHD, městskou, jak je libo.

14.12.2018 v 16:50 | Karma článku: 10.75 | Přečteno: 553 | Diskuse

Martina Studzinská

Na útěku

Uháníme. nestíháme. Co nebo kdo nás honí? Kdo je ten nemilosrdný šéf, který nás neustále úkoluje a nemá s námi špetku slitování? Odpověď je překvapivá: Jsme to my sami. Nikdo jiný by k nám tak krutý být nedokázal.

14.12.2018 v 16:00 | Karma článku: 7.13 | Přečteno: 222 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Opět tu máme něco jako zvací dopis

Někteří zdejší politici, co se nedokáží s naší politickou realitou popasovat, udělali přesně to, co udělal Vasil Bilak a jeho kámoši před padesáti lety.

14.12.2018 v 15:29 | Karma článku: 40.22 | Přečteno: 2108 | Diskuse

Vilém Ravek

I masový zákazník chce od cestovních agentur adrenalinovové zážitky.

Adrenalinová dovolená doposud byla jen pro zdravé a bohaté. Jenže i lidé s umělým kyčelním kloubem mají právo se na dovolené přiměřeně bát. Adrenalin pro seniory 55+ s kardiostimulátorem by měl být dnes již samozřejmostí.

14.12.2018 v 15:12 | Karma článku: 7.98 | Přečteno: 179 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1409

Napsala jsem dvě knihy: autobiografickou "CESTA K MÝM MATKÁM" (o mém životě v adoptivní rodině a nalezení biologické matky, Nakl. JOTA 2012). V květnu 2014 mi vyšel druhý román "O ŽENÁCH A O LÁSCE", který je na základě zkušeností mnoha žen se surogátním mateřství u nás. Byl oceněn Akademií literárního salonu Blinkr a získal druhé místo.

Jsem koordinátorkou a spoluautorkou projektu Pohádky pro kulíšky. Za terapeutické pohádky pro rodiče předčasně narozených dětí ke čtení na JIP a práci na celém projektu pro o.s. Nedoklubko jsem byla v roce 2012 oceněna Purpurovým srdcem. Aktuálně vyšla kniha na neonatologické JIP "Vítej, kulíšku", v níž je Sedm duhových pohádek nejen pro kulíšky, které jsem napsala (vyšla k Mezinárodnímu dni předčasně narozených dětí 17.11.). Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz