Pišme zase na psacím stroji aneb Literární miniglosy 2

4. 10. 2015 12:15:10
Uplynul další týden a je tady druhý díl. Poněkud vážnější než minule. Poněkud sarkastičtější a rozčílenější. Než si to přečtete, už budu zpátky z knihovny. Zapůjčím si pár zahraničních autorů. Zásadně kupuji jen české autory.

Přečetla jsem u snídaně zase pár textů ze zářijového Hostu a hned jsem se rozčílila. Měla jsem se textům o květnovém sjezdu Asociace spisovatelů vyhnout. Vždy mě připadá, že se sčítají hrušky a jablka v každém tématu týkajícím se literatury. Čítankové ikony naší literatury psaly v 50. a 60. letech. Třeba takový Ludvík Vaculík také nenapsal velký román v posledních dvaceti letech. Třeba by vypadal jako ty, které vychází. Psal moudrá poslední slova, fejetony, aby si přivydělal a mnoho jeho knih nejsou romány, ale právě sbírky publicistických textů. Všichni si prostě přivyděláváme něčím jiným. A někdo k tomu dokonce ještě stihne psát knihy. Já to považuji za klobouk dolů. Pracuji v life-stylovém magazínu a mají to tak i designéři a návrháři. Dělají ještě něco jiného. Mají štěstí, že se aspoň v magazínech a na stránkách novin objevují a ještě se o nich píše stejně jako o těch slavných přes vaření. Nikdo je nehodnotí, nikdo na ně nepíše kritiky a recenze. Prostě se o jejich svítidlech, lavičkách, outfitech, křeslech, postelích, nafukovacích hračkách a designových miskách píše. A přitom si tyto produkty většina lidí nemůže z finančního důvodu dovolit. Je to zajímavé. Téměř neznám člověka, který by před usnutím neusínal bez knihy, přesto se v lifestylu o knihách nepíše vůbec, v jiných časopisech nebo novinách se o literatuře píše sporadicky a spíše o té zahraniční, zatímco o české kriticky, ironicky až zle. Kritici jsou pár let v očekávání velkého českého románu a už i velké české love story. Chtějí, aby vznikl dobrý střední proud, který se inspiruje spisovateli vysoké literatury, ale vlastně knihy středního proudu nevezmou ani do ruky. Mají štěstí, že aspoň v oboru literatury pracují. Taky by mohli pracovat v jiném a o literatuře psát po nocích jako spisovatelé píší po nocích a o víkendech své knihy. Možná to není špatná myšlenka, že by všichni kritici a literární historici občas měli jít na rok dělat něco jiného. Možná by pak přestali psát texty, které literatuře nepomáhají a ještě ji víc znevažují. Říkat pořád lidem, že literatura česká je v pr... a ti co jsou nejprodávanější jsou srač..., že "literatura ze své podstaty špatně vybavená pro éru masových a především nových médií" je prostě kontraproduktivní a ubližuje těm, co ji ještě tvoří. Možná kdyby šli na rok mimo literární a kritický obor, tak by zjistili, že jsou rádi, že si mohou přečíst před spaním kvalitní střední proud, který tady je a neštítili by se ho. Potěšila mě proto významná zpěvačka Marianne Faithfull, která vystoupí v Arše na konci října, když v rozhovoru pro LN říká: Knihy jsou snad důležité pro každého... Vyrostla jsem s nimi a nedokážu si představit, že bych bez nich žila.

Na webu Asociace spisovatelů je mrtvo, na facebooku sem tam nějaký status. Rezignovali? Nebo tajně něco připravují? Nedivila bych se tomu prvnímu, protože média (a v nich literární kritici) k nim byli hnusní. Obec spisovatelů má web živý a aktualizují ho různými zprávami z literárního dění, ale zase nemají FB a moc se o nich nepíše.

Minulý týden se v médiích o literatuře psalo více (Literární miniglosy díl první). Ale možná je to jen můj subjektivní dojem. V úterý mě v novinách zaujal rozhovor s čínským spisovatelem a disidentem Liao I-wu. Samozřejmě velmi zajímavý, hluboký atd. Čínského autora, který byl 4 roky ve vězení za bestiálního chování k němu, červené trenýrky na Hradě potěšily. Říká, že s naší svobodou je to ještě v pořádku, když si tohle mohou umělci dovolit. Dál cituji to, co si myslí o našem prezidentovi, který v září 2015 navštívil Čínu a zúčastnil se s prezidentem Si Ťin-pchingem a Putinem vojenské přehlídky: "Proti japonským okupantům bojovala v prvé řadě Čankajškova armáda. Váš prezident zřejmě tento historický fakt buď nezná, nebo jej opomenul, a místo aby oslavil konec druhé světové války na Tchaj-wanu, kde byli oceněni skuteční hrdinové, jel do Pekingu a účastnil se tamní přehlídky branné moci – která je mimochodem v naprostém rozporu s oslavou míru. Překvapilo mě, že v Evropě existuje nějaký prezident, který chce patřit do společenství Si Ťin-pchinga size".


Nejsem Švejkovec, proto v kontrastu k červeným trenýrkám jako vrcholu protestů proti Zemanovi, uvádím z textu recenzenta Ivana Hartmana, který píše o novém filmu o hudebníkovi a textaři Filipu Topolovi: "Dobový kontext je spíš jen naznačen, například archivními záběry lidí na ulici nebo velmi jednoduše, ale o to silněji kresbou asi třináctiletého Topola z jeho výslechu na StB. Zatímco si jiné děti v tomto věku malují třeba vesmírné lodě, říká bratr, Filip si kreslil výslechy. Tady někde je nejspíš i klíč k Filipu Topolovi a jeho tvorbě, který Václav Kučera svým filmem hledá - k nekompromisní revoltě, jež dnes už vyšla z módy a nahradila ji nanejvýš bezbolestná ironie červených trenýrek na žerdi. Topol svou divokou jízdu s Psími vojáky... vnímal spíš jako psychickou revoltu, zatímco „dvě třetiny lidí na to chodily jako do cirkusu“, tvrdil. „Po koncertě jsem byl často šíleně smutnej,“ přiznával klavírista, přesně se překrývající se svou rozháranou hudbou. Já tedy také. Slzy mě tlačí za víčky i při pouhých recenzích na tento film o něm. Jeho knihu "Jako pes" si často čtu, když vím, že potřebuji sama napsat lyrickou kapitolu. Film bych ráda viděla, ale... obávám se, že rozervanost a smutnost Filipa Topola se do mě nevejde, protože jí mám sama v sobě dost.

Středeční recenzi Jiřího Peňáse jsem při prvním přečtení vůbec nechápala. Proč věnoval půl strany na recenzi novely Lüneburská varianta? Je to román italského spisovatele Paola Maurensiga, který u nás vychází poprvé česky. Kniha vyšla před dvaceti lety a podle kritika LN je nadčasová. Mně se podařilo přečíst a pochopit recenzi až na podruhé. Poprvé jsem ji četla za pracovního bordelu v open spacu a to byla chyba. Když jsem si ji přečetla v osamění uprostřed cestujících metra, tak z pocitu, že kniha je děsná nuda a vůbec nevím, o čem je kromě toho, že kluk hraje šachy, mě najednou zaujala natolik, že si ji půjdu koupit. Závěrem může být poselství:-): nečtěte těžké články a těžké knihy v open spacu. Nepište v nich a nepracujte:-)

Nový sci-fi román Martina Vopěnky dostal v recenzi 75% (MF Dnes). To je myslím hodně dobré. Takže kdo rád čte tak vtažen, aby nemohl od knihy odejít ani na záchod, tak ať spěchá do knihkupectví. Jen pozor je to 631 stran a k tomu ho knihy bude nutit ještě přemýšlet. Cituji: Románů o zpustošené Zemi najdeme ve světové sci-fi spoustu. Ten Vopěnkův je cenný především tím, že nutí k otázkám. Nakolik má privilegovaná skupina lidí právo vytvořit pro sebe nový svět za cenu života miliard lidí toho starého? A nakolik a kdy se ten nový svět začne ve jménu zachování postupně měnit v tyranii? Nakolik a za jakou cenu jsme schopni podlehnout pohodlí na úkor těch druhých? Odpovědi mohou být dost nepříjemné.

Vracím se ještě k aktuálnímu Hostu. Tématem je britský spisovatel Julian Barnes. Mrzí mě to, ale jednoho z nejčtenějších britských autorů neznám. Podle autorky textu o něm, je miláčkem nejen anglických, ale i francouzských čtenářů. To, co jsem si o něm přečetla, mě ale velmi zaujalo. Takže spěchám do knihovny, která je u nás otevřená i dnes v sobotu dopoledne. Ooo, Bože, rozpůjčovaná, čekat mě ale nebaví. Cituji pár vět o spisovateli J. Barnesovi z měsíčníku Host: „...I dnes Barnes napsaný text neustále přepisuje, nejprve v ruce a pak znovu načisto na stroji, až se mu konečně zalíbí. Nejraději píše na starém psacím stroji, protože ho to stojí úsilí, na rozdíl od psaní na počítači, kde každý text vypadá hned hotový." Tak to mám šanci se stát taky miláčkem. Píšu zásadně v ruce.

Bohužel ale ještě nemám ten stařičký psací stroj, tak v tom bude ten zakopaný pes. Že bych běžela do bazaru? Bohužel si ale vzpomínám, že jsem měla ze psaní na stroji velmi špatné známky. Můj malíček je natolik tenký, že nedokázal umáčknout písmena, která mu příslušela. Každopádně něco na tom je. Každý text psaný rovnou ve wordu na PC vypadá dokonalý a je vlastně bez úsilí. A v tom je háček dnešní doby. Kolik blogových, novinových, časopiseckých, knižních textů by zmizelo, kdyby se nejdříve psaly v ruce, přepisovaly na stroji a pak teprve do počítače? To už si člověk hodně promyslí, jak ta věta bude vypadat, když už ji píše nejméně potřetí a k tomu ty ekologické škody „vyhazovat tisíce potištěných papírů z psacího stroje“. Já vím, zmizel by i tento blogový článek:-)

Střední proud možná spíše garážový proud byl 29.9.2015 oceněn v pražské Kavárně Čas. Ne nadarmo k němu Jiří Šámal zazpíval a na svůj hang drum ztvárnil písničku Muchomůrky bílé, kterou známe od Plastiků (doufám, že se jim vrátili ukradené nástroje!!!!) a od Garáže v podání Tonyho Ducháčka. Akci podpořila Obec spisovatelů. Akademie literárního salonu Blinkr ocenila poprvé romány. Z patnácti románů byl na prvním místě "1848! Rok hrdinů, milenců a zrádců“ od Otomara Dvořáka, českého Dumase. Další dva oceněné romány byly: "O ženách a o lásce“ od Edith Holé (moje maličkost) a Jana Bauera "Milenec rudé komisařky".
Společně s romány se posedmé udělovala Mobelova cena, kdy básník Alois Marhoul oceňuje nejlepší básnické sbírky. Vyhrál Jakub Fišer a Ondřej Hník.Více na webu Obce spisovatelů.

Před 14 dny zemřela Jackie Collinsová. Zanechala po sobě 500 miliónů prodaných výtisků ve čtyřech jazycích. Wow! Kritici ji nemilovali.

Chtěla bych do Literárních miniglos zařadit i knižní bloggery. V zahraniční často bývají ti nej citování i v médiích a na sítích. Znáte nějakého, na kterého se vždy spoléháte, co se týče recenze? Mám pár v přátelích na facu a na některé se dívám na jejich weby. Bohužel často nemají zrovna recenzi na horké novinky, kterou zrovna rozvažuji, zda koupit či ne. A k tomu mě občas dostane, když se tam náhle objeví recenze na kuchařku nebo zdravé šťávy sic se smajlíky. Jasně, musí to udělat, jinak by jim konkrétní nakladatelství přestalo posílat knihy, ale u aktuální na šťávičky jsem si vzpomněla na zářijová slova Petry Hůlové, které jsem citovala v LM 1. Radši si je přečtěte sami, jsou dost drsné. Jdu si raději udělat smoothies z tibetské houby a třeba do něj nějaké to ovoce přihodím. Nebo radši ponechám jenom ten kefír bez sladkého?

Autor: Edith Holá | neděle 4.10.2015 12:15 | karma článku: 7.15 | přečteno: 167x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Pavel Hewlit

Druhý smutný psaní pro paní Janu S. (stále od muže)

Muži se mnoha zřejmým skutečnostem víc brání, a to jejich bránění je stavění vlastních překážek. Přehrad pro realitu. Je jedno, jak vypadají. Nejsou na okrasu, mají jenom zabránit skutečnosti projít dál.

14.12.2018 v 13:19 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 486 | Diskuse

Pavel Kalabis

Dobré rady

Ve vesmíru sem tam gravitace ukončí menšímu tělesu pohodu setrvačnosti, stejně jako nás vybudí různé impulzy. Život je dynamický a vyvíjí se. Přešlapovat na místě znamená nežít. Kdo chvíli stál...

14.12.2018 v 10:25 | Karma článku: 6.71 | Přečteno: 113 | Diskuse

Jiří Turner

Horor s krkavci

Je-li havran pták pekelný, a jestli jím byl ještě dříve, než Edgar Alan Poe napsal onu geniální báseň, pak to samé by mělo platit i o krkavci. Tedy o krkavci by to mělo platit s ohledem na jeho velikost dvojnásobně.

13.12.2018 v 14:30 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 308 | Diskuse

Pavel Hewlit

Smutný psaní pro paní Janu S. (pohledem muže)

Kolegyně Slaninová mě včera mile překvapila odvahou, s níž do zdejších vod vpustila článek o tématu, jež je pro mnohé z naší společnosti tabu – o smrti, a to smrti nemilosrdné a skutečně kruté. Vážím si ji za to.

13.12.2018 v 13:19 | Karma článku: 36.15 | Přečteno: 2280 | Diskuse

Libor Závodný

Čas adventní nadešel

Poněkud depresivní lyrická povídka. Povídku lze předčítat u štědrovečerní tabule před rozbalováním dárků.

13.12.2018 v 8:52 | Karma článku: 2.62 | Přečteno: 78 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1409

Napsala jsem dvě knihy: autobiografickou "CESTA K MÝM MATKÁM" (o mém životě v adoptivní rodině a nalezení biologické matky, Nakl. JOTA 2012). V květnu 2014 mi vyšel druhý román "O ŽENÁCH A O LÁSCE", který je na základě zkušeností mnoha žen se surogátním mateřství u nás. Byl oceněn Akademií literárního salonu Blinkr a získal druhé místo.

Jsem koordinátorkou a spoluautorkou projektu Pohádky pro kulíšky. Za terapeutické pohádky pro rodiče předčasně narozených dětí ke čtení na JIP a práci na celém projektu pro o.s. Nedoklubko jsem byla v roce 2012 oceněna Purpurovým srdcem. Aktuálně vyšla kniha na neonatologické JIP "Vítej, kulíšku", v níž je Sedm duhových pohádek nejen pro kulíšky, které jsem napsala (vyšla k Mezinárodnímu dni předčasně narozených dětí 17.11.). Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz