Snídaně se synem aspíkem

15. 12. 2015 12:46:54
Nejsem odborník, ale maminka skoro desetiletého aspíka. Něco vím z APLy, něco z knih, něco od jeho asistentky pedagoga a spoustu mám vypozorovaného ze vztahu se synem.

Jedno vím jistě: na aspíky a vysoce funkční autisty žádné „musy“ neplatí. Naopak se z toho stává boj, kdo z koho. A ten je vyčerpávající. Snažím se tedy "muset, musíš, musí se, je to tak a hotovo" vymazat ze slovníku, ne vždy se mi to daří.

Stejně vyčerpávající je i hledání pozitivního přístupu, když zrovna vás nic nenapadá, když jsem unavená, sama předrážděná, když syn tne do mé Achillovy paty. Aspíci mají nějaký sedmý smysl, jak přesně zasáhnout. Velcí i malí. Vždy když se mi podaří bez jeho záchvatu či agrese něco s ním domluvit, je to malé vítězství a říkám si, že bych se měla odměnit. Třeba se mi povedl dnešní rozhovor před snídaní v klidu a bez musů a dosáhla jsem rodinné pohody a toho, že on ji nakonec akceptoval a nezkazil.

Náš prvorozený samozřejmě ví, že se snídá společně. Když jde do školy, tak to neřeší, je to tak každý všední den. Jakmile nastane změna nemocí nebo je víkend, chce si den udělat celý podle svého. Vstane dřív a sedne si k počítači.
„Kluci, je snídaně,“ volám na oba své syny. Mladší sedmiletý Matýsek odchází ke stolu. Desetiletý aspík nereaguje. Není dobré na děti s PAS a ADHD řvát z dálky. Přijdu k němu a připomenu: „Kubo, před pěti minutami jsem říkala, že nastane změna a bude snídaně. Už je na stole.“
„Dej mi ji sem.“
„Kubí, ne, jíme společně.“
„Neříkej mi, co mám dělat.“ (Věta jak z učebnice. Aspergři nesnáší, když jim někdo říká, co mají dělat.)
„Kubí, já vím, že aspíci nesnáší, když jim někdo něco přikazuje, ale ty víš, že jíme společně, když je to možné. Tak prosím vstaň a pojď s námi jíst.“
„Matko, a já ti pořád říkám, že nesnáším jíst společně.“
„Kubo, říkal jsi, že mám s tebou jednat s úctou. Teď jsi porušil ty sám svoje slova a řekl jsi mi „matko“, i když mě máš rád.“
Kuba se zvedne a je celý vzteky napjatý, ale zvedl se.
„Moc by nás s Matějem potěšilo, kdybys jedl s námi.“
„Mě ne.“
„Já vím, že nemáš rád společné, že jsi radši sám, ale nás to potěší.“
„Ježíši mami, no tak jo.“
Sedne si, bez vzteku jí a dokonce bez keců. Jako aspík dokáže být tak „hustě zlej“, když je k něčemu donucen a není to aspoň napůl jeho rozhodnutí, že se trpělivost k němu a řešení v klidu vyplatí.

Taková situace však může nastat během dne dvacetkrát. Ne vždy mi nevytečou nervy. Jenže boj je natolik pak hustej, že mě semele a jeho rovněž. Mě někdy i na dva dny.

Autor: Edith Holá | úterý 15.12.2015 12:46 | karma článku: 16.44 | přečteno: 615x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Za všechno můžou... kamiony!

Inu, viníka máme, a to je přece cíl všech úředníků a jiných zodpovědných za vlastní selhání. A viníka teď označili dokonce ti nejpovolanější úředníci - ministr a šéf jemu podřízené organizace, která má se o dílo starat.

14.12.2018 v 21:32 | Karma článku: 15.50 | Přečteno: 269 | Diskuse

Jaroslava Urbanová

Socka

Tak jsem si zase koupila jízdenku, tedy přesněji kupón, který mě opravňuje používat mastnou tyč, socku, MHD, městskou, jak je libo.

14.12.2018 v 16:50 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 567 | Diskuse

Martina Studzinská

Na útěku

Uháníme. nestíháme. Co nebo kdo nás honí? Kdo je ten nemilosrdný šéf, který nás neustále úkoluje a nemá s námi špetku slitování? Odpověď je překvapivá: Jsme to my sami. Nikdo jiný by k nám tak krutý být nedokázal.

14.12.2018 v 16:00 | Karma článku: 7.13 | Přečteno: 227 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Opět tu máme něco jako zvací dopis

Někteří zdejší politici, co se nedokáží s naší politickou realitou popasovat, udělali přesně to, co udělal Vasil Bilak a jeho kámoši před padesáti lety.

14.12.2018 v 15:29 | Karma článku: 40.36 | Přečteno: 2142 | Diskuse

Vilém Ravek

I masový zákazník chce od cestovních agentur adrenalinovové zážitky.

Adrenalinová dovolená doposud byla jen pro zdravé a bohaté. Jenže i lidé s umělým kyčelním kloubem mají právo se na dovolené přiměřeně bát. Adrenalin pro seniory 55+ s kardiostimulátorem by měl být dnes již samozřejmostí.

14.12.2018 v 15:12 | Karma článku: 7.98 | Přečteno: 181 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1409

Napsala jsem dvě knihy: autobiografickou "CESTA K MÝM MATKÁM" (o mém životě v adoptivní rodině a nalezení biologické matky, Nakl. JOTA 2012). V květnu 2014 mi vyšel druhý román "O ŽENÁCH A O LÁSCE", který je na základě zkušeností mnoha žen se surogátním mateřství u nás. Byl oceněn Akademií literárního salonu Blinkr a získal druhé místo.

Jsem koordinátorkou a spoluautorkou projektu Pohádky pro kulíšky. Za terapeutické pohádky pro rodiče předčasně narozených dětí ke čtení na JIP a práci na celém projektu pro o.s. Nedoklubko jsem byla v roce 2012 oceněna Purpurovým srdcem. Aktuálně vyšla kniha na neonatologické JIP "Vítej, kulíšku", v níž je Sedm duhových pohádek nejen pro kulíšky, které jsem napsala (vyšla k Mezinárodnímu dni předčasně narozených dětí 17.11.). Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz