Vypadá to, že moje recenze na knihu Dcery bude první. Žádnou jinou jsem na netu nenašla. Vůbec se mi nechce si dovolit na takovou knihu recenzi. Bude to spíše o dojmech z ní.
„Viděla jsem na facu, že už čteš Dcery. Je to jako Člověk Gabriel a mám si to taky koupit?“ ptá se mě sousedka, když ji potkám cestou k metru.
„Na sto pro,“ odpovím bez váhání, „není to tak podmanivé jako Gabriel, ale pecka je to zase jinak.“
„Gabriel je božskej, už ho přečetly všechny moje kámošky. Dokonce manžel a to je co říct, tak nechci být zklamaná.“
„To rozhodně nebudeš. To je prostě o niti, co se táhne generacemi, o sebepřijetí, o přijetí blízkých lidí z rodiny… no prostě, bez rodinných konstelací by tuhle knihu nikdo nedal. Dubská musela na nějakých být.“
„OK, tak to si ji koupím hned odpoledne.“
Byla jsem v půlce, když jsme se s Petrou potkaly a to o rodinných konstelacích mě prostě napadlo. Teprve po dočtení jsem se dozvěděla, že autorka knihy Kateřina Dubská ji pod vlivem zážitků z rodinných konstelací psala. Dokonce na autorském čtení někde v Brně ho nazvala konstelačním románem. Ano, tuhle knihu by bez poznání duše všech postav v knize nikdo nenapsal. A já netuším, co bych měla k takové knize napsat. Ta se má přečíst a pokud věříte tomu, kdo ji četl a říká, že je skvělá, tak nic neřešit a prostě si ji koupit, protože je dobré ji mít doma. Byly chvíle, kdy jsem se u ní zastavila a třeba jen jednu jedinou větu četla pořád dokola, jak moc mě zasáhla. Pak jsem knihu odložila a nechala myšlenku doznívat. Byly odstavce, u nichž jsem si říkala, že bych si je mohla číst kdykoliv. Jen tak knihu otevřít a narazit na ně. Znovu a v jiném věku a zase by mi daly nové poznání.
Každou rodinou se táhne červená nit. Nemusí to být jen genetická rakovina, cukrovka či jiná nemoc, ale nějaká myšlenka, vzorec, předsudek. Někde se spustil a dědil se dál a dál. Dnešní doba už skýtá možnosti ho odhalit a nepředávat ho přes své dcery a syny. V každé rodině je takový kostlivec (i několik kostlivců), který jednoho dne vypadne a roztočí události. A když nevypadne, tak tam stejně je, podprahově ovlivňuje ve všem, co dotyčný dělá, koho potkává, koho si vezme, jak vychovává. Je to místy nelítostné čtení, kdy si čtenář uvědomí, že je to i o něm. Může opět vinu hodit na druhého nebo konečně prozřít, kostlivce vytáhnout a pojmenovat, najít vlastní hranice,… mohla bych napsat bezpočet dalších slov, ale vyzněla by jako klišé, tak je nenapíšu. Kateřinu Dubskou je třeba číst, ne rozpitvávat jedním textem. Její kniha je na dlouhé povídání o tom, co je v ní spolu s tím, co to otevřelo v tom, který to četl.
Fascinovalo mě, jak se přes příběhy rodin vždy mihl nějaký dějinný okamžik. Až člověka zamrazilo, když mu došlo, že je to začátek druhé světové a zklamání českých mužů, že musí rezignovat. Neskutečné bylo číst, jak selhal muž, který nevěděl, jak ochránit své děti před násilníkem na konci této války a zachránila je jeho žena za cenu zešílení. Jak se knihou táhla podivná pasivita mužů nebo naopak jejich zloba. A jak ženy na ni reagují z pokolení na pokolení: Co chceš, vždyť je to jen chlap.
Dcery jsou volným pokračováním prvotiny Kateřiny Dubské Člověk Gabriel (obě knihy vydalo Nakladatelství JOTA). Mohla bych donekonečna rozebírat, kde se vzala silná žena a slabý muž. Vykořenění? Ztráta intuice?
„Už jsi to přečetla?“ volám na sousedku přes plot.
„Ještě ne, to se nedá číst rychle.“
„To máš pravdu, četla jsem to po kouscích a někdy jen po větách.“
Zasmějeme se, protože víme své.
„Na ty rodinné konstelace už musím,“ dodávám pokorně.
„Jen běž, já už na nich byla několikrát a zase někdy půjdu. Zase na mě něco při Dcerách padlo.“
„OK. Tak jdu hned hledat, které jsou nejlepší. Bez nich dobrou knihu nedám.“
"Mohla bych ti doporučit toho, u koho jsem byla já. Je..."
