Spisovatelé vs. kritici v propadlišti dějin

Distancuji se od filozofujících nářků na Sjezdu spisovatelů, především od slov bezmoc a tématu: vše už bylo napsáno.

Napsat dnes knihu je méně než vytvořit designový půllitr nebo nafukovací hračky. S knihou se do teliny, jak říká můj syn, nedostanete, protože jste k ní nepřipojili vařečku a není napsána v množném čísle a budoucím čase (uvaříme, zamícháme, přidáme).

Žádní hasiči dnes knihy nepálí, jak si představoval Bradbury. Devastace literatury funguje daleko sofistikovaněji. Do současných minimalistických domácností knihy vůbec nemají přístup. V lepším případě stojí tři graficky nádherné vedle konvice s ptáčkem od Alessiho na designové poličce a funkcí všech čtyřech exemplářů je prezentovat sociální status majitele. Pokud na tyto výrobky nemáte, důležitou podmínkou u knih v chudších domácnostech je, aby hřbety knih ladily s celým konceptem obývacího nebo dětského pokoje. Je to velká dřina najít více hřbetů, které ladí, a tak nezbývá než je obalit designovou tapetou. V lepším případě si tam postavím knihy, které vyjadřují dojem mé vzdělanosti. O architektuře a designu. Už to nejsou knihovny po celé obývací stěně, ale dvě tři knihy. Sečtělost není poukázkou do dnešního světa lifestylu. Naopak. Přemýšlející člověk je víc nebezpečný než kdy předtím.

Knižní bordel v domácnostech v minulém století:-)

Představte si tu reklamu: Kupte si nejnovější román českého autora nebo české autorky, který vám rozmetá dosavadní hodnoty a rok budete přemýšlet o tom, jak hledat nový smysl života. Nebo probůh vás vrátí do historie. Proč? Báječná léta pod psa už máme všichni přečtená, tak k čemu zas znovu číst o normalizaci? Dejte nám s tím pokoj. Děj se odehrává v letech druhé světové války? Néé, my se chceme smát, sehnat luxusní oblečení ve slevě a k tomu si uvařit chlebové bramboráky podle Ládi Hrušky, protože nám už na víc nezbylo. Jeho kuchařka jako dárek je nejméně už ve 350 tisících domácnostech. Wow.

Literární kritici čekají na velký český román a úpěnlivě po něm volají pár pětiletek. Jelikož spisovatelé neuposlechli, kritici – převážně muži kolem padesátky – na české autory zanevřeli. Nad domácími autorkami zlomili hůl už dávno, protože jsou to bludičky, které je dovedou na blata. Rozuměj, přestali je číst. Tudíž ani velký český román neodhalí. A pokud přeci jen někoho z Čechů přečtou, tak se na jeho výtvor dívají optikou stejně to není velký český román a pořádně mu to nandají. Bohužel mám tu čest sedět mezi intelektuály a knižními kritiky, tak nemohu psát o tom, co přesně říkají o českých autorech a sjezdu těch zhrzených a bezmocných, který právě proběhl. Jenže jsou na stejné lodi, ve stejné třídě – té nejnižší. Hloubání, intelektuálnost, sečtělost, psaní s talentem už léta není považováno za nějaký přínos. Nedá se to sežrat, ani vystavit na designové poličce. Knihy si maximálně vypůjč v knihovně, ať tady doma nemáme moc věcí, noviny okamžitě vyhoď, na fildu nechoď, tam už nemají ani na platy profesorů. Jak to tak bývá, když se loď potápí, v žádné třídě si nepomáhají. Tak ani literární kritici nepomohou českým autorům. Nebudou je brát jako hrdiny, kteří po nocích píší a ráno chodí do práce, aby uživili rodiny. Jsou stejně zhrzení a ještě možná i žárliví – protože oni přeci také pracují a na knihu čas nemají. Ale mají pořád ještě velká srdce plná ideálů svých mladých let, tak vzhlížejí k zahraničí. Jenom tam jsou velké romány, o kterých budou psát. Není to jen na literárních kriticích, je to v celé mediální sféře. Do lifestylů se spisovatelé vůbec nedostanou, pokud nemají v knize téma, které zrovna frčí v materiální společnosti. Taky jsou často oškliví, tak se nehodí na fashion story. Pokud tam najdete obálky knih, tak jsou to placené reklamy, nebo pouhá dekorace. V mnohých už ani kniha není jako tip na vánoční dárek.

Sedět v práci v době Sjezdu spisovatelů v open spacu blízko literárních kritiků a intelektuálů je opravdu očistec. Doufám, že po tom, co jsem si všechno vyslechla na adresu českých spisovatelů, půjdu rovnou do nebe. U české literatury se v médiích opravdu neblýská na lepší časy. Takže milí autoři, vystěhujte se do zahraničí, napište své knihy v angličtině a pak se o vás bude mluvit a psát, jak se domníváte a na sjezdu bylo doporučeno. Sama za sebe se domnívám, že stejně nemáme šanci se z literárního pekla vyhrabat. Budeme mít český původ, nezačali jsem psát v předrevoluční době, takže jsme prošvihli mladické nadšení kritiků pro spisovatelského ducha. Navíc, autorky stejně zůstanou podivnými bludičkami, byť by psaly anglicky či francouzsky. Po dvou románech a pohádkách si dovoluji pasovat se na spisovatele a tudíž na českého psavého břídila, ba co víc na světélkující stvoření nad močály, i když jsem se pouze v české krajině narodila. Se svou polskou duší nejsem schopna duchovně se smířit s mocí druhých lidí nade mnou a šoupnout se do šuplíků bezmocných. Druhá půlka albánská ve mně bytostně nesouhlasí s tím, že vše už bylo napsáno. Tolik příběhů a sociálních jevů v jiných stoletích nebylo.